O (dez)informacích kolem porodu

Mít informace je fajn, jste pak lidově řečeno „v obraze“ a nemůže vás nic překvapit. Čím více informací, tím lépe. To je dnešní trend. Ovšem ne vždy to platí ve všem.

Čerpání informací

Když jsem zjistila, že jsem těhotná a vzpamatovala se z počátečního „šoku“, zasedla jsem k internetu, googlila a googlila. Chtěla jsem vědět, co mě jako nastávající matku čeká. Četla jsem zdravotnické publikace a články a pak také různá diskusní fóra maminek, které už měly zkušenosti. Tam přece budou informace z první ruky a zaručené pravdivé, myslela jsem si. Vždy jsem ale odcházela vystrašená, zoufalá a chtělo se mi brečet.

Také jsem se shodou okolností potkala s jednou svojí kolegyní, spolujógínkou, která už tehdy byla také maminkou malého děvčátka. Byla jsem zvědavá na její zážitek z porodu, abych zase byla o něco „chytřejší a připravenější“. K mému překvapení mi ale nic neřekla. Prý to pro mě není relevantní. Trochu jsem se na ni naštvala: „To mi jako nechce pomoct, poradit, něco utajit? Proč?“

Až později jsem pochopila.

Každý člověk je jiný, každý má jiný příběh. Kamarádky myšlenka byla, že ať mi řekne cokoli, není to pro mě podstatné, protože je to cizí, CIZÍ, příběh. Ten můj bude jedinečný, závislý na postoji, se kterým k celé záležitosti přistupuju. Moje tehdejší naivní úvaha byla, že zprůměruji všechny zkušenosti, které vyslechnu a vyjde mi nějaká objektivní představa o tom, jaké to asi je.

Jenže….

Kdyby ty příběhy ale byly pozitivní, byla by to ještě ta lepší varianta…. Jenže na internetu najdete spíše něco jako: „chtěla jsem umřít, bylo to strašný, nikomu to nepřeju“. Netvrdím, že takové situace neexistují. Pojďme si ale říct, kolik lidí sdílí své zážitky jakéhokoli druhu veřejně na internetu? Drtivá většina žen s bezproblémovým průběhem porodu o tom nenapíše. Vycházet tedy z tak malého internetového vzorku je úvaha, řekněme, poněkud lichá.

Dále jsou porody skvělým námětem i pro filmová zpracování. Můžete tak vidět drama přímo z porodního sálu, ze kterého se vám tají dech. Proč? Běžný normální porod by byl tak trochu nuda.  Lidi totiž touží vidět horory a dramata plné křiku, stresu a krve. Tak se tento námět jednoduše „přikoření“. Voilà, a úzkost prvorodičky je na světě. 😊

Nepouštějte k sobě žádné negativní příběhy

Moje rada zní: nečtěte to, vypněte to, zavřete to. Soustřeďte se na sebe. Na co nejvíce myslíme, nevědomky do svého života přitahujeme. Mysl nerozlišuje mezi tím, zda něco chceme, nebo nechceme. Dáte do ní nějaký obraz a ten se snaží přenést do reality. To je super ne? Jasně, to že si ideální průběh svého porodu představíte vám na stoprocent nezajistí, že se tak stane, určitě je to ale lepší varianta, než si promítat hororové scénáře a být dopředu k smrti vystrašená.

Když to nejde, a věřte mi, že mě to zezačátku sakra nešlo, převeďte myšlenky na něco příjemného a nemusí to vůbec souviset s tématem mateřství. Mě k tomu pomáhaly třeba procházka v lese, pustila jsem si moji oblíbenou Shakiru 😊, popíjela čaj nebo upekla štrůdl.

Za sebe ale nejvíc nabízím cestu relaxace a jógy, která mi pomohla zbavit se strachu a hodit se do klidu. Skličující pocity postupně ustávaly. Je to přímá cesta k vašemu vnitřnímu Já, kde jsou schovány všechny odpovědi na vaše otázky. Jóga mi ukázala sílu, kterou v sobě mám, která je stále se mnou, akorát jsem na ni zapomněla. Tuto sílu máme každá.

Vaše tělo umí porodit a vaše miminko se umí narodit. Důvěřujte mu. Je to jako s trávením, taky neřešíte jak to budete dělat. Ono se to děje samo. V podstatě kdybyste omdlela, Vaše tělo porodí. Naším úkolem je jen mu v jeho práci nepřekážet (myšlenkami, fyzickým stažením apod.). Příprava na ono „nepřekážení“ je ideální při jógové relaxaci a práci s dechem.

Na svém případu, kdy jsem se z téměř tokofobického stavu (pozn.: tokofobie = chorobný strach z porodu) vyhrabala do „normálu“ bych Vám ráda chtěla ukázat, že v tom nejste sama. Je nás mnoho. Akorát se o tom moc nemluví, případně se naše problémy zlehčují. Rady ve stylu: „zvládla to každá, zvládneš to i ty“ mě neskutečně iritovaly. Uznávám a chápu vaše obavy a mým přáním je abychom je zde společně sdílely a překonaly.